Brexit může být cesta k celoevropské uhlíkové dani

EU ETS původně vznikl proto, že Spojené království nechtělo zavádět daň. Pokud dojde k brexitu, možná by byla příležitost podívat se znovu na otázku celoevropského zdanění uhlíku, myslí si James Nix z Green Budget Europe.

Přesunout daňovou zátěž z oblasti práci do oblasti materiálového využití a znečišťování životního prostředí, to není úplně nová myšlenka. Jen málo zemí ale ve skutečnosti tento princip uplatňuje. Existují nějaké dobré příklady?
V Evropě se více než 50 procent daní vybere v podobě zdanění práce, zatímco environmentální daně tvoří asi 6 procent. Některé státy ale zaznamenávají velmi dobrý pokrok. Belgie přesouvá 7 nebo 8 miliard eur z oblasti zdanění práce do oblasti znečišťování, neobnovitelných zdrojů, daně z majetku a řady dalších oblastí, ve kterých zdanění není zdaleka tak škodlivé pro zaměstnanost jako při danění práce.

Jak to dělají?
Existuje například rozdíl mezi spotřební daní na naftu a na benzín ve výši 22 centů a Belgie chce tento rozdíl během tří let smazat. Daň z nafty by se měla během tohoto období zvýšit o 14 centů a daň z benzínu by se měla o 8 centů snížit.

Které další země se zaměřují na environmentální daně?
Dobrým příkladem země s vyšším podílem environmentálního zdanění je Slovinsko. Žádný členský stát ale nepřipravil podrobně propracovaný plán, podle kterého by se měla výrazná změna ve zdanění provést.

Namísto toho vidíme menší iniciativy – krůček po krůčku. Potřebovali bychom ale komplexní a koordinovaný přístup. To by vyžadovalo vytvoření koalice odborových svazů, zaměstnavatelů a vlád, které by byly ochotné se do změn pustit společně. To se například stalo právě v Belgii, i když v menším rozsahu, než by bylo nutné.

V podstatě je potřeba, aby se shodli úplně všichni. Když se na celou věc podíváte podrobně, je docela obtížné příjmy z environmentálních daní odhadovat, a na základě toho rozhodnout o snížení zdanění práce a všechno správně načasovat.

Chování lidí se může velmi rychle měnit, a základ environmentální daně se tak může snížit. Pečlivé plánování a spolupráce napříč sektory však pomůže zajistit flexibilitu potřebnou k tomu, aby bylo možné reformy zrychlit, pokud to bude potřeba.

Které sektory jsou pro zelené zdanění vhodné?
Například letecká doprava je chronicky málo zdaněna. Na letenky se nevztahuje DPH, letecký petrolej také není zdaněn a letiště dostávají dotace. Jednoduše řečeno, tento sektor neplatí za své skutečné náklady, ale dostává významné množství peněz z veřejných zdrojů.

Byly zpracovány dvě podrobné studie, které ukazuje, že příjmy ze zdanění letecké dopravy by mohly být obrovské. Jedna vznikla na Paris School of Economics a jejími autory jsou Thomas Piketty a Lucas Chancel. Druhou vypracoval jeden rakouský think tank. Studie Pikettyho a Chancela odhaduje, že v EU by se příjmy mohly pohybovat okolo 16 až 22 miliard eur a celosvětově okolo 150 miliard eur.

Má to hodně co dočinění s růstem. Když se podíváte na leteckou dopravu, počet letů se během posledních dvaceti let zdvojnásobil a podle projekcí se zdvojnásobí i během příštích patnácti let, jestli se nepodnikne nic, co by vynutilo splácení skutečných nákladů, které letecká doprava klade na společnost. Mám na mysli změnu klimatu, znečištění ovzduší a ztrátu spánku kvůli zvýšenému hluku.

Zdanění by naopak znamenalo větší šanci, že se spousta cestujících rozhodne pro vysokorychlostní vlaky. Nebo se bude třeba dělat více videokonferencí. Nemusíme vždycky nutně cestovat.

Evropa se teď snaží posunout k oběhovému hospodářství. Jak tomu mohou pomoci zelené daně?
Kdybyste chtěl příklad z každodenního života, zkuste si všimnout, kolik plastů používáme. Pokaždé, když si koupíte lahev vody nebo použijete jednorázový příbor, přičítá se to k narůstající environmentální zátěži.

Otázka zní, jestli by mělo být používání těchto předmětů zpoplatněno. Měli bychom platit pět nebo deset centů pokaždé, když si něco takového vezmeme? Pro tento typ opatření se nabízí obrovský prostor. I proto, že panuje všeobecné přesvědčení o tom, že myšlenka oběhového hospodářství je správná.

O takových věcech musí rozhodovat politici. A to nemusí být vždycky populární. Lidé se většinou víc starají o svou peněženku než o životní prostředí. Někteří z nich nechtějí nebo si prostě nemohou dovolit platit víc.
Podle údajů Mezinárodního měnového fondu se v roce 2015 vyšplhaly dotace pro fosilní paliva v zemích jako Lucembursko, Polsko, Bulharsko nebo Česko na více než 1000 eur na obyvatele. Část těch peněz putuje přímo do rukou uhelných, ropných nebo plynárenských firem. Další část padne na vyšší náklady ve zdravotnictví kvůli zdravotním potížím způsobeným znečištěním.

V zeleném zdanění jde o to, že se určitá činnost odpovídajícím způsobem zpoplatní přímo tam, kde se odehrává. Zátěž se pak nepřenáší na – obvykle zranitelnějšího – občana nebo na příští generace, které budou za naše znečišťování platit. To je skutečně určitá forma zotročení. Takže se nabízí jednoduchá otázka: kdy si konečně řekneme, že to je špatně a že tohle přestaneme dělat. Že je potřeba, abychom platili sami za sebe.

Pokud nám jde víc o ekonomiku než o životní prostředí, můžeme se taky podívat na to, co zelené daně přináší třeba v oblasti zaměstnanosti.

Zrovna v zaměstnanosti je na tom Česká republika docela dobře, zvlášť ve srovnání s jinými členskými státy EU.
Ano. Ale i když v současné chvíli nemáte s nezaměstnaností problém, musíme myslet na postavení vaší ekonomiky v budoucnosti. Jak lze udržet nízká procenta nezaměstnanosti? Jak si zajistit vysoký počet patentů v nízkouhlíkových odvětvích? Jde o budoucí ekonomickou situaci. Každá země včetně České republiky se musí ptát: Chceme být lídrem v technologiích, nebo ne?

Už jste zmiňoval silniční dopravu, která tvoří asi jednu pětinu z celkového množství emisí CO2 v EU. Je to také největší znečišťovatel ovzduší ve městech. Co se tady dá dělat, pokud jde o zdanění?
Před Evropou teď stojí výzva – jak se posunout k elektromobilitě. V Norsku, které není členskou zemí, tvoří elektromobily nebo hybridy 24 procent prodejů všech nových aut. V EU jsou průměr 2 procenta a nejlepší zemí je Nizozemsko s 10 procenty.

Proč nejsou unijní čísla tak zářivá? Odpověď zní: zdanění nafty. Nafta je zdaněna příliš málo, a tak tvoří diesely 50 procent prodejů všech nových aut v EU. Evropa je dieselový ostrov. Nikde jinde se tolik nových dieselových aut neprodává. V Japonsku tvoří diesel v prodeji nových aut méně než 2 procenta a ve Spojených státech méně než 5 procent.

Když se podíváte na města jako Paříž, Londýn, Milán, Madrid, Stuttgart a tak dále, vidíte, že dieselová auta působí také velký zdravotní problém. A brání rozvoji elektromobility.

Co navrhujete? Už jste zmiňoval Belgii, která chce smazat rozdíl mezi zdaněním nafty a benzínu. Měly by to následovat i ostatní země?
Ano, smazání rozdílu mezi spotřební daní na naftu a na benzín je tím nejdůležitějším samostatným opatřením, které lze udělat. Už to udělalo Spojené království. Belgie se pohybuje správným směrem a měla by práci dokončit v roce 2018. Také Francie provedla podstatné změny od loňského září, kdy se objevily informace o skandálu Volkswagenu.

Lidé nevymění svá auta ze dne na den, takže bude nějakou dobu trvat, než bude možné pozorovat pozitivní efekty. Na druhé straně ale lidé i podniky okamžitě pocítí vyšší náklady.
Zkoumali jsme, jak by svůj 11centový rozdíl ve zdanění mohlo smazat Irsko. Podle irského ministerstva financí to může země udělat během pěti let s tím, že zdanění nafty poroste každý rok o 2,2 centu. Pro majitele dieselových aut to bude ročně znamenat nárůst ve výši 67 eur, když budeme počítat s tím, že každý týden natankují plnou nádrž. A to je podle mě férová cena za to, že se Irsko dostane ze situace, kdy diesely tvoří 70 % prodejů nových aut.

Samozřejmě že existují náklady, ale musíte je porovnávat s výhodami: je potřeba podívat se na zdravotní problémy, jako je astma způsobené znečištěním ve městech, a jejich důsledky pro kvalitu života. Tyto otázky je potřeba zasadit do pravdivého ekonomického rámce.

Nejde jen o znečištěné ovzduší. Neumíme správně internalizovat ani náklady spojené se změnou klimatu. Podívejte se na bouřky a záplavy z první poloviny nultých let, kterým čelila celá Evropa, a na vlny horka z druhé poloviny první dekády, které způsobily až 100 tisíc předčasných úmrtí.

Když započítáme tyto jevy a vezmeme v úvahu všechny náklady, ochrana klimatu se najednou zdá být hodně levná a nákladově efektivní.

Podívejme se ještě na emise CO2 z pohledu průmyslu a výroby energie. V EU se pracuje na reformě uhlíkového trhu, jehož výsledky ale zatím nemotivují k investicím do nízkouhlíkové ekonomiky. Jak by se dalo využít zdanění? Měla by uhlíková daň doplnit EU ETS, nebo ho dokonce nahradit?
EU ETS nevysílá skutečné cenové signály. Cena povolenky se pohybuje okolo 4 nebo 5 eur za tunu, a přitom by to mělo být více než 30 eur, aby měl trh správné signály.

Sleduji jednání o reformě ETS a podle projekcí začne cena výrazně růst teprve v roce 2020, nebo dokonce 2025. To je příliš pozdě. Myslím si, že se tu nabízí velký prostor pro uhlíkovou daň. Některé země už přijímají vlastní opatření. Francie přišla s návrhem, který snad brzy dopracuje a budou ji následovat ostatní jako třeba Itálie nebo Španělsko.

EU ETS původně vznikl proto, že Spojené království nechtělo zavádět daň. Někdy na přelomu let 1990 a 1991 jel německý ministr financí do Londýna a žádal premiéra Johna Majora a šéfa státní pokladny Normana Lamonta, aby uhlíkovou daň přijali. Spojené království to odmítlo.

Takže si myslím, že pokud dojde k brexitu, možná by byla příležitost podívat se znovu na otázku celoevropského zdanění uhlíku. Je totiž potřeba přiznat, že se jednotlivé země obávají jednat na vlastní pěst.

Vypadá to, že Francie se s uhlíkovou daní přijít nebojí.
Záleží na tom, jak se francouzské návrhy nakonec podaří realizovat. Původně se počítalo s tím, že bude zavedena minimální cena uhlíku. Teď to vypadá spíš jako postupný odchod od uhlí bez nějakých prvků zdanění. Což je výrazně slabší.

Jednou z příčin tohoto oslabení byla zpráva připravená tříčlennou skupinou expertů. Ta zpráva v podstatě vyjádřila obavy ohledně dovozů elektřiny. Vedou se okolo toho různé debaty a myslím si, že by se minimální cena uhlíku mohla aplikovat na dováženou elektřinu i na elektřinu vyrobenou na území Francie. Tak by se vytvořilo rovné prostředí pro domácí i zahraniční výrobce energie.

Myslíte si tedy, že EU ETS by měl být uhlíkovou daní doplněn, nebo úplně nahrazen?
Myslím si, že by to mohlo fungovat tak, že by EU ETS dál fungoval a systém zdanění by běžel paralelně.

Jak by to mělo fungovat?
Základní problém EU ETS je, že nikdo neočekával zhroucení trhu a rychlý pokrok v technologiích. V roce 2008 šla evropská ekonomika výrazně dolů, zejména ve Španělsku, Irsku, Portugalsku a Řecku. Nepotřebné povolenky zaplavily systém a cena uhlíku spadla. Díky výraznému pokroku se nám navíc podařilo přesunout k čistším technologiím. Občas dokážeme být docela šikovní a vymyslíme nové způsoby, jak vyrábět věci s nižší uhlíkovou intenzitou. EU ETS s tím ale neumí počítat.

Myslím si, že EU ETS by bylo možné zachovat. Vedle toho by fungovalo zdanění a panovala by celoevropská dohoda na tom, že se jeho výše bude měnit na základě dvouletých nebo tříletých přezkumů. Kdyby cena uhlíku v ETS prudce stoupla, daň by naopak přestala růst a tak dále.

Takže zahazovat celý EU ETS by podle Vás nemělo smysl.
Plány na zrušení ETS by se mohly docela zkomplikovat, protože je mnoho firem, které si nakoupily povolenky. Co s nimi? Bylo by potřeba nastavit neskutečně složitý systém kompenzací, a to by bylo obtížné a možná i chaotické. Takže je asi jednodušší nechat systém běžet.

Zdroj: www.euractiv.cz

autor:
Jan Vitásek, Adéla Denková

dotazovaný:
James Nix,
Green Budget Europe

Přidáno
26.10.2016

#
Má smysl zavádět ekologickou dopravu ve městech?
Ano      52375 / 78.46%
Ne      14379 / 21.54%
Celkem hlasů: 66754